Facebook
Vzduchoplavec Kráčmera - Nad Domažlickem

Vzduchoplavec Kráčmera - Nad Domažlickem

kategorie: kultura a památky / podkategorie: publicistické pořady / lokalita: domažlicko
GPS: 49°26'25.223"N, 12°55'47.941"E - zobrazit na google maps, mapy.cz

Balónem po stopách prapradědečka. Co se za sto let změnilo? Vlastivědný cyklus pro mládež. Františkův praděda popisuje Chodsko jako živoucí a hrdý venkovský kraj na úpatí Českého lesa. Zemědělské podhůří a horské sklářské a dřevařské obce v horách vytvářely malebný kraj na česko německém pomezí. Známá je písnička z této doby: "Žádnej neví, co jsou Domažlice, žádnej neví, co je to Taus. Taus je to německy, Domažlice česky, žádnej neví, co je to Taus." O česko německých vztazích děda v deníku vůbec hodně píše. Na Domažlicku si můžeme ukázat, jak toto soužití dopadlo. Významná zde byla chodská tradice ochrany hranic. Díky této službě dostali místní od panovníka mnohé výhody. Toto období chodského hlídání hranic skončilo neslavně: popravou. Známý je příběh o Kozinovi a Lomikarovi a František tu Kozinu opravdu potká. Jmenuje se křestním jménem Václav a je zástupcem ředitele na zdejším gymnáziu. Dnešní krása Domažlicka nestojí a nepadá pouze s chodskou strážní tradicí. Dodnes můžeme obdivovat pestrost zdejší lidové kultury, ale i krásu krajiny. Na jihu Šumava a tady na západě bariéra Českého lesa, nejvyšší vrchol Českého lesa - Čerchov, 1024 metrů nad mořem. Dnes ho "zdobí" obří radarová věž z doby železné opony, kdy byly hranice neprodyšně uzavřeny. Ty byly průchozí opět až v roce 1990. Vedle této věže se krčí malá Kurzova vyhlídková věž. Praděda se zúčastnil jejího otevření v roce 1904, vše to je v jeho deníku. Praděda také psal, že se občerstvil v obci Lučina. Dědeček tu sedával s místními dřevorubci, s Rupertem a Hansem. František to tu však najde jako po vymření. Že by tu již nikdo nežil? Místo obce, kostela, domů jen džungle a hromady suti. Co se tady mohlo stát? Je to hodně složité. Čechy byly vždycky křižovatkou Evropy. Žila zde spousta menšin. To soužití bylo podobné jako v manželství. Lidé se handrkují, přou se, ale v podstatě se mají rádi. Tak si to pamatuje i praděda. Problémem byla jen řeč. Lidé si často nerozuměli a z toho pramenila nedůvěra. Kultura Čechů a Němců byla skoro stejná, vlastně si byli velmi blízcí. Němci žili více v horských oblastech. Byli to horníci, skláři, dřevorubci. Češi zase bydleli v nížinách a provozovali více zemědělství. Obec Lučina neboli Ober Grafenried se koncem 18. století připojila ze zištných důvodů k českému království. Platily se zde nižší daně než vedle v Bavorsku. Jenomže po konci 2. světové války se jí to nevyplatilo. V roce 1945 došlo v celém německy mluvícím pohraničí v Československu, tzv. Sudetech, k vystěhování Němců, nejen těch, kteří nesli vinu za rozbití republiky v roce 1938. Zdejší krajina tak přišla o tradičního hospodáře. A co tradiční hospodář dokáže pro svoji obec a kulturu udělat, je dobře vidět na českém Chodsku. Kromě této rány zdejší horské obce zasáhla výstavba železné opony koncem 40. let 20. století. Tato "opona" oddělila ostnatým drátem Čechy a Bavorsko. Kvůli ní se i kraj rozdělil na půlku. Živoucí Domažlicko a opuštěný Český les při hranicích. Nikdo tam nesměl. Mnoho obcí zde bylo srovnáno se zemí. Jednou z nich byla i Lučina. Důvodem bylo politické rozdělení Evropy na Východ a Západ. Mezi nimi se udržovalo nepřátelství. Bohužel to odnesla krajina Českého lesa, Šumavy a Krušných hor, která se nacházela na této uměle vytvořené politické hranici. Dnes jsou ale hranice opět volné. Vrací se sem příroda a to je také cenné. Úplná ztráta paměti ale zdejší krajinu nepostihla. Cedule označují každou zaniklou obec. Nakonec se František vypraví na Výhledy na dudácký koncert, tancovačku a hlavně na chodský koláč. Potká také Kamila Jindřicha, který učí na lidové škole umění a pracuje v městském kulturním středisku v Domažlicích. A děda znal jeho prastrýce Jindřicha Jindřicha, mladého nadšence, který sbíral kolem roku 1906 lidové písně.

Celkem 607 objektů
Zobrazuji objekty 607 - 612
začátek | předchozí